Okresní kolo Svojsíkova Závodu – Benátky u Lukavice
19. 5. 2007
U Skuhrováků se po vyplnění a odevzdání přihlášek konal slavnostní
zahajovací nástup se vztyčením vlajky. Bohužel únava materiálu jinak
kvalitního, pouze mírně nakloněného stožáru se po zimě projevila a vlajka
zůstala viset na půl žerdi na přetrženém lanku. Nijak optimistický začátek ale
naštěstí na tento den (alespoň pro nás) vliv neměl.
Po nástupu a převléknutí z krojů už vyběhly první hlídky (malých světlušek a vlčat, kteří měli letošní závody jako užitečný trénink do příštích let). Bohužel my, s číslem 6 jsme startovaly až o něco déle – v 11:00. Čekání na start jsme si zkrátily hrami s Tučňáky, kteří, měli číslo ještě horší – 9, takže vybíhali až v 11:45.
Čas nám rychle uběhl a už jsme vybíhaly a byly na cestě dolů, na silnici. Po pár metrech na nás čekal první úkol – sestavování kostek poslepu. Rozdělily jsme se na dvě skupiny, v jedné měla zavázané oči Zuzka a v druhé já-Anča. Ruku mi vedla převážně Barčus. Zuzce se podařilo kostky složit v limitu, mě bohužel těsně ne, ale stejně jsme získaly prý zatím nejvyšší počet bodů, což nás velmi potěšilo, první úkol byl úspěšně za námi ovšem další před námi.
Jeden z nich byla ekologie (třídění odpadu) která na nás číhala za další zatáčkou. Rozhodčími na stanovišti byli Orlíci. Tento úkol se nám povedl průměrně, žádné větší hrubky jsme se naštěstí nedopustily. A po krátkém oddychnutí, kdy jsme zrovna neběhaly po lese a nesbíraly odpadky, už jsme si klestily cestu lesem nahoru – na kopec. V tomto úseku se ukázalo, že Andy má z nás nejlepší kondičku, skoro se ani nezadýchala, a nám nezbývalo, než supět za ní.
Jako první taky samozřejmě uviděla další stanoviště – určování místa podle azimutu a zaměření azimutu posedu. I přes to, že jsme nikdy buzolu pořádně nechápaly, jsme z tohoto úkolu dostaly plný počet bodů – vešly jsme se do tolerance.
Neskutečně povzbuzeny tímhle výkonem jsme během skládajícím se spíše z poskoků dotančily na další stanoviště – „autoškola“, kde jsme měly čekací čas víc jak půl hodiny, takže jsme se stihly vydýchat, najíst, vyfotit se, ztratit a znovu najít buzolu, zhodnotit závod a šance a některé ještě se při tom opalovat.
Po odpočinku jsme ale přišly na řadu – po jedné jsme byly zkoušené z asi 10 obrázků křižovatek a z 9 značek. Já jsem udělala pouze jednu chybu u křižovatek, a průměrně se to pohybovalo kolem té jedné či dvou chyb. S tímto úkolem jsme byly také spokojeny, přestože jsme se ho docela bály.
Od tohoto stanoviště ovšem byla velmi špatně, či spíš vůbec značená cesta a tak jsme asi 5 minut nevěděly kudy… nakonec jsme se rozhodly pro jednu cestu a naštěstí jsme potkali Mikiho a usoudily, přesto že nám nechtěl nic říct, že asi nejde jen tak někam, ale stejnou trasou jako máme jít my. Naše předpoklady se potvrdily a došly jsme k dalšímu stanovišti – cestě podle azimutu a odhadům. Rozdělily jsme se na 3 skupiny – já, Bára a Zuzka na těžký azimut, Iva a Barčus na odhady a Vendy a Anežka na druhý, prý lehčí azimut. Já, Bára a Zuzka jsme měly podle zadaných azimutů a počtu metrů projít cestu asi 5 různých bodů a na každém z nich najít písmeno. Tento úkol se nám povedl, prý jako jediným, nutno říci, že nebýt Báry, posledního lístečku zlomyslně schovaného na pařezu by jsme si já ani Zuzka nevšimly. Holkám s druhým azimutem se úkol prý moc nevyvedl, ale odhady dopadly dobře.
Povzbuzené opět našimi dobrými výkony a také tím, že jsme se konečně zorientovaly a přesně věděly kde jsme –na úrovni „Křížku“ na staré louce běžely jsme podél lesa k druhému úkolu – informacím. Tam jsme se opět rozdělily – já, Iva a Barčus na hledání a doplňování popisu trasy v mapě, Vendy a Zuzka na jízdní řády 1 a Andy a Bára na jízdní řády 2. S mapou jsme dopadly velmi dobře – získaly jsme 24 bodů z 26. A při pohledu na papíry předchozích skupin nás udivila čísla – pouze 12 a 16 bodů . Holky s jízdními řády si i přes nějaké komplikace poradily.
A to už nás čekal předposlední úkol – příroda, rozebraly jsme si 6 typů poznávaček – ptáci (já), astronomie (Vendy), keře (Zuzka a Bára), květiny (Barčus), zvířata 1 (Iva) a zvířata 2 (Andy). Špatně to šlo Barčus, protože tam byly vážně hodně těžké rostliny, které jsem nevěděla ani já.
Přes rozčarování z obtížnosti rostlin a keřů, už jsme si to hnaly na poslední úkol – praxi – vaření vajíčka natvrdo. Zadání úkolu bylo, že během 24 minut musíme zvládnout vytvořit ohniště, zapálit oheň, uvařit vajíčko a zase všechno uklidit. Všechno jsme stihly, oheň hořel nádherně (velké zásluhy za tím nesla Andy), ale bohužel vajíčko by potřebovalo ještě minutku, aby nemělo tekutý žloutek. Ale na to jsme nehleděly, bleskově se odhlásily a voda, nevoda, bahno nebahno si to hnaly přes lávku a louku ke srubu – do cíle.
V cíli jsme se ohlásily, zahulákaly pokřik a šly na zaslouženou kofolu, párek a perník.
Pak už nezbývalo nic jiného než čekat na doběhnutí posledních hlídek a konečné výsledky. Tak jsme se najedly odpočaly a šly si prohlédnout Benátky – umývárku, Lagunu a další stará známá místa…
Po doběhnutí posledních hlídek – a sečtení výsledků, byl samozřejmě další nástup a vyhlášení. Nebyly jsme nervózní, všechny jsme měly ze závodu maximálně dobrý pocit a tak nám bylo jedno, jak se umístíme, běžely jsme jak nejlépe se dalo.
Jak ale adrenalin při vyhlašování míst stoupal a my jsme nebyly ani 5 ani 4 a ani 3, bylo nám jasné, že jsme splnily minimálně nárok Lucky – a to – být druhé. Zbyly jsme však my a opočenské Želvy. Což je vážně silná konkurence. Ovšem chtěli nás nechat napnuté a tak dříve vyhlásili druhé místo kluků – a na něm se umístili naši borci – Lvíčata. Což je vážně dobrý výkon. Pak už ale všem bylo jasné že se další průtah už konat nebude a vyhlásilo se druhé místo v naší kategorii……. …Opočno.
Ještě teď mi to nejde do hlavy… vyhrály jsme ty dlouho očekávané skautské závody – první a zároveň poslední v mém životě. Ty, o kterých se jen vtipkovalo. A nebyly jsme druhé, jak všichni chtěli, ale první, jak jsme vlastně během posledních dnů před závody začaly chtít samy!
Po nástupu a převléknutí z krojů už vyběhly první hlídky (malých světlušek a vlčat, kteří měli letošní závody jako užitečný trénink do příštích let). Bohužel my, s číslem 6 jsme startovaly až o něco déle – v 11:00. Čekání na start jsme si zkrátily hrami s Tučňáky, kteří, měli číslo ještě horší – 9, takže vybíhali až v 11:45.
Čas nám rychle uběhl a už jsme vybíhaly a byly na cestě dolů, na silnici. Po pár metrech na nás čekal první úkol – sestavování kostek poslepu. Rozdělily jsme se na dvě skupiny, v jedné měla zavázané oči Zuzka a v druhé já-Anča. Ruku mi vedla převážně Barčus. Zuzce se podařilo kostky složit v limitu, mě bohužel těsně ne, ale stejně jsme získaly prý zatím nejvyšší počet bodů, což nás velmi potěšilo, první úkol byl úspěšně za námi ovšem další před námi.
Jeden z nich byla ekologie (třídění odpadu) která na nás číhala za další zatáčkou. Rozhodčími na stanovišti byli Orlíci. Tento úkol se nám povedl průměrně, žádné větší hrubky jsme se naštěstí nedopustily. A po krátkém oddychnutí, kdy jsme zrovna neběhaly po lese a nesbíraly odpadky, už jsme si klestily cestu lesem nahoru – na kopec. V tomto úseku se ukázalo, že Andy má z nás nejlepší kondičku, skoro se ani nezadýchala, a nám nezbývalo, než supět za ní.
Jako první taky samozřejmě uviděla další stanoviště – určování místa podle azimutu a zaměření azimutu posedu. I přes to, že jsme nikdy buzolu pořádně nechápaly, jsme z tohoto úkolu dostaly plný počet bodů – vešly jsme se do tolerance.
Neskutečně povzbuzeny tímhle výkonem jsme během skládajícím se spíše z poskoků dotančily na další stanoviště – „autoškola“, kde jsme měly čekací čas víc jak půl hodiny, takže jsme se stihly vydýchat, najíst, vyfotit se, ztratit a znovu najít buzolu, zhodnotit závod a šance a některé ještě se při tom opalovat.
Po odpočinku jsme ale přišly na řadu – po jedné jsme byly zkoušené z asi 10 obrázků křižovatek a z 9 značek. Já jsem udělala pouze jednu chybu u křižovatek, a průměrně se to pohybovalo kolem té jedné či dvou chyb. S tímto úkolem jsme byly také spokojeny, přestože jsme se ho docela bály.
Od tohoto stanoviště ovšem byla velmi špatně, či spíš vůbec značená cesta a tak jsme asi 5 minut nevěděly kudy… nakonec jsme se rozhodly pro jednu cestu a naštěstí jsme potkali Mikiho a usoudily, přesto že nám nechtěl nic říct, že asi nejde jen tak někam, ale stejnou trasou jako máme jít my. Naše předpoklady se potvrdily a došly jsme k dalšímu stanovišti – cestě podle azimutu a odhadům. Rozdělily jsme se na 3 skupiny – já, Bára a Zuzka na těžký azimut, Iva a Barčus na odhady a Vendy a Anežka na druhý, prý lehčí azimut. Já, Bára a Zuzka jsme měly podle zadaných azimutů a počtu metrů projít cestu asi 5 různých bodů a na každém z nich najít písmeno. Tento úkol se nám povedl, prý jako jediným, nutno říci, že nebýt Báry, posledního lístečku zlomyslně schovaného na pařezu by jsme si já ani Zuzka nevšimly. Holkám s druhým azimutem se úkol prý moc nevyvedl, ale odhady dopadly dobře.
Povzbuzené opět našimi dobrými výkony a také tím, že jsme se konečně zorientovaly a přesně věděly kde jsme –na úrovni „Křížku“ na staré louce běžely jsme podél lesa k druhému úkolu – informacím. Tam jsme se opět rozdělily – já, Iva a Barčus na hledání a doplňování popisu trasy v mapě, Vendy a Zuzka na jízdní řády 1 a Andy a Bára na jízdní řády 2. S mapou jsme dopadly velmi dobře – získaly jsme 24 bodů z 26. A při pohledu na papíry předchozích skupin nás udivila čísla – pouze 12 a 16 bodů . Holky s jízdními řády si i přes nějaké komplikace poradily.
A to už nás čekal předposlední úkol – příroda, rozebraly jsme si 6 typů poznávaček – ptáci (já), astronomie (Vendy), keře (Zuzka a Bára), květiny (Barčus), zvířata 1 (Iva) a zvířata 2 (Andy). Špatně to šlo Barčus, protože tam byly vážně hodně těžké rostliny, které jsem nevěděla ani já.
Přes rozčarování z obtížnosti rostlin a keřů, už jsme si to hnaly na poslední úkol – praxi – vaření vajíčka natvrdo. Zadání úkolu bylo, že během 24 minut musíme zvládnout vytvořit ohniště, zapálit oheň, uvařit vajíčko a zase všechno uklidit. Všechno jsme stihly, oheň hořel nádherně (velké zásluhy za tím nesla Andy), ale bohužel vajíčko by potřebovalo ještě minutku, aby nemělo tekutý žloutek. Ale na to jsme nehleděly, bleskově se odhlásily a voda, nevoda, bahno nebahno si to hnaly přes lávku a louku ke srubu – do cíle.
V cíli jsme se ohlásily, zahulákaly pokřik a šly na zaslouženou kofolu, párek a perník.
Pak už nezbývalo nic jiného než čekat na doběhnutí posledních hlídek a konečné výsledky. Tak jsme se najedly odpočaly a šly si prohlédnout Benátky – umývárku, Lagunu a další stará známá místa…
Po doběhnutí posledních hlídek – a sečtení výsledků, byl samozřejmě další nástup a vyhlášení. Nebyly jsme nervózní, všechny jsme měly ze závodu maximálně dobrý pocit a tak nám bylo jedno, jak se umístíme, běžely jsme jak nejlépe se dalo.
Jak ale adrenalin při vyhlašování míst stoupal a my jsme nebyly ani 5 ani 4 a ani 3, bylo nám jasné, že jsme splnily minimálně nárok Lucky – a to – být druhé. Zbyly jsme však my a opočenské Želvy. Což je vážně silná konkurence. Ovšem chtěli nás nechat napnuté a tak dříve vyhlásili druhé místo kluků – a na něm se umístili naši borci – Lvíčata. Což je vážně dobrý výkon. Pak už ale všem bylo jasné že se další průtah už konat nebude a vyhlásilo se druhé místo v naší kategorii……. …Opočno.
Ještě teď mi to nejde do hlavy… vyhrály jsme ty dlouho očekávané skautské závody – první a zároveň poslední v mém životě. Ty, o kterých se jen vtipkovalo. A nebyly jsme druhé, jak všichni chtěli, ale první, jak jsme vlastně během posledních dnů před závody začaly chtít samy!
-Anča-