Boj s roštím (2008)
5. 4. 2008
Začínalo se jako obvykle v pátek místo schůzky, jelikož už byla tma, nemělo cenu se do boje pouštět, tak (jestli mě paměť neklame) jsme se chvíly převalovaly na Dubince a čekaly, kdo všechno dorazí a pak jsme šly nakoupit jídlo do Lidlu.
V košíku nám skončila velmi různorodá směs všeho možného, od pudinku do hrníčku, přes suchary, po exotické ovoce a vinikající francouzké omáčky, nepostradatelně a ve větším počtu se tu nacházely samozdřejmě také čínské nudle a polívky. Vše samozdřejmě co nejlevnější - skautka je přece spořivá! (A s rozpočtem 50 Kč na jednoho tomu nemůže ani být jinak.)
Po úspěšném nákupu se nám na Dubču ještě moc nechtělo a nějak jsme všechny dostaly chuť na Twistera, jaly jsme se tedy okupovat večerku na náměstí, neboť v Lídlu, jak je všeobecně známo, Twistera nemají.
S plnými ústy zmrzliny a při hraní si na autralské turisty jsme dorazily k Lence před dům, a s ohlášením "There is a few Australian tourists." byly vpuštěny nahoru.
Lenka dostala výtečný nápad, že vezme šipečky, takže bylo jasné, že o zábavu na večer je postaráno, neboť šipečky jsou - jak známo - vysoce návykové.
Tak jsme se tedy už konečně vydaly na Dubinku, s šipečkovou deskou pod ramenem, zbytkem Lenčiných věcí (spacák, batoh apod.) různorodě rozebraných a s krabicí na hlavě. Působily jsme asi poněkud exoticky, bratr Dale se k nám raději nehlásil.
Na Dubince jsme se vrhly na šipečky a nejrůznější mňůziku a akumulovaly odhodlání a energii na perný zítřek. Usnuly jsme asi kolem půl druhé, a to jsme ani nestihly zkouknout Štěstí. Jaká škoda.
Ráno bylo pěkné, slunné, nádherné a dodalo tolik potřebný optimismus pro práci.
Po snídani (toustíky s tou nejlevnější napodobeninou nutely, jakou v Lidlu měli :-D) a troše odpočinku po snídani, jsme se na to vrhly!
Někdo popadl nůžky, jiný železné hrábě a někdo se na to vrhl přímo růčo.
Po chvilce už jsme odhazovaly svršky, neboť boj s bodláky a osružiním doopravdy zahřeje a sluníčko svítilo čím dál víc.
Postupovaly jsme systematicky a skoro jako jeden člověk, tu někdo něco potřeboval odstřihnout, tu zase shrabat, tak tam zavolal toho, kdo měl zrovna hrábě.
Byly jsme nemilosrdné a všechno šlo pryč, keřům se konečně dostalo jarního omlazení téměř podle pravítka (vypadá to tam teď jako v parčíku) ale nic jiného neobstálo.
V zápalu boje Anča šlápla na ježka - probralo ho to ze zimního spánku.
Když jsme byly už za polovinou sil hopem ubývalo, naštěstí nás už Lenka (která nemohla pracovat venku a tak uklízela to, co po nás zbylo když jsme se vyhrabaly ze spacáků doma) volala na oběd.
Připadaly jsme si vážně jako farmář s rodinou vracející se z (bitevního) pole domů.
A jídlo bylo úžasné! Kolínka s omáčkou (dopořučení od Indil) se MATCE Lišce (:-D) vážně povedly a OTEC si několikrát přidal.
Po malé odpolední siestě jsme se na pole vydaly znovu, ale už jsme se jen plácaly se tam a mlely z posledního.
Všechno jsme však úspěšně dodělaly a odměnou nám byl pohled na konečně čistý kopec! První počin znovukultivace Dubinky!
Myslím, že to stálo za to a i při práci jsme si užily legrace.
Díky všem!
V košíku nám skončila velmi různorodá směs všeho možného, od pudinku do hrníčku, přes suchary, po exotické ovoce a vinikající francouzké omáčky, nepostradatelně a ve větším počtu se tu nacházely samozdřejmě také čínské nudle a polívky. Vše samozdřejmě co nejlevnější - skautka je přece spořivá! (A s rozpočtem 50 Kč na jednoho tomu nemůže ani být jinak.)
Po úspěšném nákupu se nám na Dubču ještě moc nechtělo a nějak jsme všechny dostaly chuť na Twistera, jaly jsme se tedy okupovat večerku na náměstí, neboť v Lídlu, jak je všeobecně známo, Twistera nemají.
S plnými ústy zmrzliny a při hraní si na autralské turisty jsme dorazily k Lence před dům, a s ohlášením "There is a few Australian tourists." byly vpuštěny nahoru.
Lenka dostala výtečný nápad, že vezme šipečky, takže bylo jasné, že o zábavu na večer je postaráno, neboť šipečky jsou - jak známo - vysoce návykové.
Tak jsme se tedy už konečně vydaly na Dubinku, s šipečkovou deskou pod ramenem, zbytkem Lenčiných věcí (spacák, batoh apod.) různorodě rozebraných a s krabicí na hlavě. Působily jsme asi poněkud exoticky, bratr Dale se k nám raději nehlásil.
Na Dubince jsme se vrhly na šipečky a nejrůznější mňůziku a akumulovaly odhodlání a energii na perný zítřek. Usnuly jsme asi kolem půl druhé, a to jsme ani nestihly zkouknout Štěstí. Jaká škoda.
Ráno bylo pěkné, slunné, nádherné a dodalo tolik potřebný optimismus pro práci.
Po snídani (toustíky s tou nejlevnější napodobeninou nutely, jakou v Lidlu měli :-D) a troše odpočinku po snídani, jsme se na to vrhly!
Někdo popadl nůžky, jiný železné hrábě a někdo se na to vrhl přímo růčo.
Po chvilce už jsme odhazovaly svršky, neboť boj s bodláky a osružiním doopravdy zahřeje a sluníčko svítilo čím dál víc.
Postupovaly jsme systematicky a skoro jako jeden člověk, tu někdo něco potřeboval odstřihnout, tu zase shrabat, tak tam zavolal toho, kdo měl zrovna hrábě.
Byly jsme nemilosrdné a všechno šlo pryč, keřům se konečně dostalo jarního omlazení téměř podle pravítka (vypadá to tam teď jako v parčíku) ale nic jiného neobstálo.
V zápalu boje Anča šlápla na ježka - probralo ho to ze zimního spánku.
Když jsme byly už za polovinou sil hopem ubývalo, naštěstí nás už Lenka (která nemohla pracovat venku a tak uklízela to, co po nás zbylo když jsme se vyhrabaly ze spacáků doma) volala na oběd.
Připadaly jsme si vážně jako farmář s rodinou vracející se z (bitevního) pole domů.
A jídlo bylo úžasné! Kolínka s omáčkou (dopořučení od Indil) se MATCE Lišce (:-D) vážně povedly a OTEC si několikrát přidal.
Po malé odpolední siestě jsme se na pole vydaly znovu, ale už jsme se jen plácaly se tam a mlely z posledního.
Všechno jsme však úspěšně dodělaly a odměnou nám byl pohled na konečně čistý kopec! První počin znovukultivace Dubinky!
Myslím, že to stálo za to a i při práci jsme si užily legrace.
Díky všem!
Ančí
Náhledy fotografií ze složky Boj s roštím