Zimní výprava na srub
1. 11. 2006
Začalo to někdy v září, kdy padl návrh na podzimní spaní ve srubu. Nikoho ovšem tehdy nenapadlo, že 1. listopadu bude mrznout a napadne sníh.
Přesto jsme se sešly v skoro plném počtu (bez Marušky a Zuzky) v 16:15 na autobusáku.
(Kde mě velmi potěšilo, že nejsem ani zdaleka jediná, kdo vláčí ohromnou krosnu, se kterou to vypadá že se někam stěhuju na týden a ne na noc.
Ono se bohužel přece jenom moc nevyplatí jet někam jen na jednu noc a spacák a karimatka se s přibývajícími kilometry pěkně pronesou. Navíc když s sebou ještě musíte nést dvě lahve vody, neboť si nejste moc jisti vodními zdroji v Benátkách a vodu z řeky máte jako poslední možnost.)
Nu a za pár minut jsme si to už šinuly autobusem do Lukavice.
V Lukavici, na zastávce U Lípy se nás pan autobusák zbavil a my za houstnoucího šera vyrazili k Benátkám.
Šlo se nám pěkně, po kilometru by ale byla, nebýt měsíce dva dny před úplňkem, křišťálově čisté mrazivé hvězdné oblohy bez jediného mráčku a třpytivého sněhu na polích, tma jako v pytli.
Šlo se nám doopravdy velmi dobře, protože byla víc než polovina dříve bahnité cesty na Střelnici převedena do velmi neromantického asfaltového podání (díky bohu se vyplnila naše přání - spíše nevyplnily obavy a nevedla ani ke střelnici, natož pak nekončila parkovištěm před srubem).
Když se v batohu začaly projevovat ty litry vody a spacák, konečně jsme dorazily do nám všem dobře známých míst - na střelnici, od toho místa bychom trefily do Benátek snad i po slepu (tento nápad byl bohužel zavrhnut s ohledem na kluzký sníh a pokus vypnout měsíc také nevyšel). Na střelnici nás bohužel podruhé zasáhla neromantická rána blízké civilizace a to divoce svítící automobilkou pod námi. Ovšem to už jsme vstoupily do nám doopravdy dobře známého lesa.
Troufám si říci, že to pak byla jedna z nejkrásnějších cest mého života...
Jít pod korunami stromů, nad kterými probleskuje úplňkový měsíc, pod nohami křupá čerstvý sníh, na zádech krosna a na nose a tvářích jemně štípající mráz....
Jít do těch dobře známých míst, plných letních dobrodružství, bojů a tajemství, plných vzpomínek na veselé příhody, na bezstarostné hry, ale i temné stezky odvahy.
Jít tím dobře známým úvozem obkolopeným buky a z dálky slyšet hučení řeky valící se přez trosky klučičí hráze, která musela být strhnuta, aby ji mohli zase přístí tábor budovat. Kolem sebe bílé světlo kulatého měsíce házející tajemné stíny na ony známé skály z letních her na Pěcha.
Kolem sebe v mrazivém vzduchu nesoucí se ticho lesa, sem tam zakmitání větvičky po zavadění batohem a nebo zakřupání rudozlatého bukového listí pod popraškem sněhu.
A pak, pak se před námi otevřelo naše údolí, hukot řeky zesílil a my se jako přízraky nesly přes naše staré tabořiště k mostu. Přispíšila jsem si a obratně prokličkovala mezi potůčky tekoucích do brodu ze staré louky a na most vstoupila první. Na druhé straně se mi otevřel neobvyklý pohled na zasněžený srub, dva opuštěné stožáry a dva kůly na volejbalovou síť, hrdě stojící pod bílou čapkou na vrcholku.
Byly jsme doma.
Přesto jsme se sešly v skoro plném počtu (bez Marušky a Zuzky) v 16:15 na autobusáku.
(Kde mě velmi potěšilo, že nejsem ani zdaleka jediná, kdo vláčí ohromnou krosnu, se kterou to vypadá že se někam stěhuju na týden a ne na noc.
Ono se bohužel přece jenom moc nevyplatí jet někam jen na jednu noc a spacák a karimatka se s přibývajícími kilometry pěkně pronesou. Navíc když s sebou ještě musíte nést dvě lahve vody, neboť si nejste moc jisti vodními zdroji v Benátkách a vodu z řeky máte jako poslední možnost.)
Nu a za pár minut jsme si to už šinuly autobusem do Lukavice.
V Lukavici, na zastávce U Lípy se nás pan autobusák zbavil a my za houstnoucího šera vyrazili k Benátkám.
Šlo se nám pěkně, po kilometru by ale byla, nebýt měsíce dva dny před úplňkem, křišťálově čisté mrazivé hvězdné oblohy bez jediného mráčku a třpytivého sněhu na polích, tma jako v pytli.
Šlo se nám doopravdy velmi dobře, protože byla víc než polovina dříve bahnité cesty na Střelnici převedena do velmi neromantického asfaltového podání (díky bohu se vyplnila naše přání - spíše nevyplnily obavy a nevedla ani ke střelnici, natož pak nekončila parkovištěm před srubem).
Když se v batohu začaly projevovat ty litry vody a spacák, konečně jsme dorazily do nám všem dobře známých míst - na střelnici, od toho místa bychom trefily do Benátek snad i po slepu (tento nápad byl bohužel zavrhnut s ohledem na kluzký sníh a pokus vypnout měsíc také nevyšel). Na střelnici nás bohužel podruhé zasáhla neromantická rána blízké civilizace a to divoce svítící automobilkou pod námi. Ovšem to už jsme vstoupily do nám doopravdy dobře známého lesa.
Troufám si říci, že to pak byla jedna z nejkrásnějších cest mého života...
Jít pod korunami stromů, nad kterými probleskuje úplňkový měsíc, pod nohami křupá čerstvý sníh, na zádech krosna a na nose a tvářích jemně štípající mráz....
Jít do těch dobře známých míst, plných letních dobrodružství, bojů a tajemství, plných vzpomínek na veselé příhody, na bezstarostné hry, ale i temné stezky odvahy.
Jít tím dobře známým úvozem obkolopeným buky a z dálky slyšet hučení řeky valící se přez trosky klučičí hráze, která musela být strhnuta, aby ji mohli zase přístí tábor budovat. Kolem sebe bílé světlo kulatého měsíce házející tajemné stíny na ony známé skály z letních her na Pěcha.
Kolem sebe v mrazivém vzduchu nesoucí se ticho lesa, sem tam zakmitání větvičky po zavadění batohem a nebo zakřupání rudozlatého bukového listí pod popraškem sněhu.
A pak, pak se před námi otevřelo naše údolí, hukot řeky zesílil a my se jako přízraky nesly přes naše staré tabořiště k mostu. Přispíšila jsem si a obratně prokličkovala mezi potůčky tekoucích do brodu ze staré louky a na most vstoupila první. Na druhé straně se mi otevřel neobvyklý pohled na zasněžený srub, dva opuštěné stožáry a dva kůly na volejbalovou síť, hrdě stojící pod bílou čapkou na vrcholku.
Byly jsme doma.
Anča